I já mám city... - 1. kapitola - Prolog

1. kapitola - Prolog

Na okenní sklo, které bylo zamlžené od přerývavého dechu, se lehce, jako jarní deštík, sneslo několik stříbřitých slz. Slzy následně putovaly svými mokrými cestičkami po celé skleněné tabuli níže a níže, až se zlehka dotkly hrubé černé látky a vpily se do ní. Dívka, které seděla na okenním parapetu a opírala se o velké okno, se náhle prudce oklepala, až se její světlé vlasy prudce naježily, a neklidně znovu nepokojně vydechla.
Spala, byť jen slabým spánkem, ale spala. A byla ráda, že spí, že vůbec usnula. Jedině ty hodiny, kdy mohla klimbat, jí poskytovaly alespoň částečnou úlevu, jedině tehdy mohla alespoň na pár chvil zapomenout na své starosti, třebas jen do té doby, než se dostaví sny. Zapomenout na své potíže, na strasti, kterými již musela projít, na nechápavý postoj okolí vůči sobě. Mohla vymazat z hlavy posměšné pohledy i starostlivé vrásky svého otce. Alespoň na chvíli.
A ty drahocenné minuty měla z celého svého života nejradši.
Málokdo z jejích spolužáků by o ní řekl, že je tolik melancholicky založená, že je tolik citlivá, že častokrát trpí nespavostí a nemůže se zbavit vzpomínek, ale i současných výjevů ze svého života. A přesto taková byla. Její vnitřek nebyl lhostejný, tichý, zamlklý, nevnímavý, podivný a natolik se odlišující od ostatních, jak možná působila navenek. Narodila se jako úplně normální dívka, Takovou, jaká je nyní, z ní udělal její nemilosrdný osud. Častokrát se za to nesnášela, mnohokrát již se chtěla násilím měnit. Ale marně. Osudu se nedá změnit a jí zřejmě nemělo být souzeno žít obyčejný život…
Znovu si oddechla ze spaní a po její tváří stekla další, třpytivá slza smutku.

„Lenko, vstávej!“ probudil jí z tísnivé krajiny jejích snů, možná by se spíše dalo říci od jejích nočních můr, nepříjemný hlas její spolužačky. Probrala se, ale sama si však nebyla jistá, zda je tomu ráda, či ne. Na jednu stranu se konečně mohla vrátit do reálného světa a nemusela být věčně pronásledována děsivými obrazy ve svých nočních představách. Na druhé straně jí však čekalo setkání s reálným světem, kde byla nucena se opět vystavit urážkám ostatních a stále myslet na vše, co ji tíží…
Lenka otevřela oči a nejprve jen matně a rozmazaně vnímala okolní prostředí. Bylo již ráno a ostatní dívky, které s ní sdílely havraspárskou ložnici šestého ročníku, se již dávno oblékly a chystaly se jít na snídani. Promnula si oči a protáhla se, protože její záda jí začínala nepříjemně bolet díky nepřirozené poloze, ve které strávila téměř celou noc. Narovnala se a pak se zase trochu předklonila, aby se trochu rozcvičila.
„Prásk!“ ozvala se rána směrem od parapetu. Lenka se zřejmě příliš natáhla a díky tomu na kratičký okamžik ztratila rovnováhu a spadla z okenního rámu.
„Au,“ vyjekla, posadila se na zemi a třela si bolestivě odřené koleno. To se může stát jenom mě… Kdo kdy viděl někoho upadnout z parapetu?, pomyslela si a na náladě jí to rozhodně nepřidalo. Samozřejmě, ona je přeci ta pravá, kdo by měl jako první slítnout z okna, ona by přece jako první měla být všem ostatním pro smích. Ona je přeci ta, která by si to měla jako první vyčítat a u toho se ironicky mračit.
Namáhavě se zvedla a přenesla váhu na levou nohu, tak, aby pravé odřenině ušetřila zbytečnou námahu při vstávání a chození. Z chodby zaslechla potlačované pochichtávání, které se bublavě roznášelo do všech okolních místností. Podívala se tam a spatřila původce toho nepříjemného rámusu - několik spolužaček, které tam stály a smály se. Smály se jejímu pádu, jak jí okamžitě došlo.
Její obočí se zadumaně zformovalo do velmi nepřívětivého a zamračeného tvaru. Měla chuť se bránit a vmést jim do tváře vše, co jí na nich vadilo. Ona přeci také vydržela celé hodiny před usnutím nuceně poslouchat jejich nesnesitelné drby a klepy. Měly by k ní být alespoň částečně shovívavé, minimálně tolik, jako je ona k nim.
Jenže takové nebyly.
Lenka se raději ovládla a potlačila nutkání se hlasitě rozkřičet. Neměla zapotřebí se i nadále zesměšňovat a dávat jim další a další příležitosti ranit její svědomí. Kulhavě ušla několik kroků směrem ke své skříni s oblečením a vytáhla z ní svůj školní hábit. Chvíli hledala v jeho vnitřní kapse a poté vytáhla co hledala – hůlku. S její pomocí dala své koleno opět do pořádku.
Ostatní obyvatelky jejího pokoje se již vytratily, protože si uvědomily, že dnes ráno již nebudou mít příležitost se zasmát nad Lenčiným neštěstím. Lenka jen smutně dosedla na svou postel a začala se hbitě převlékat do zimního hábitu. Škubavými pohyby si navlékala jeho pravý rukáv, div jej neroztrhla. Jako by si chtěla vybít svůj vztek na ostatní dívky, jako by si mohla ulevit trhavými pohyby svých paží…
Mysl se jí již zase ponořila hluboko, zpět do nočního temna, zpět ke každodenní úzkosti. Nesnášela je! Nesnášela všechny ty posměvačné slepice, které jí vůbec nebraly jako obyčejného člověka, který by jim byl rovný. Nesnášela je, kvůli jejich opovrhujícím pohledům a věčným nadávkám. Nesnášela je, protože právě ony jí vymyslela tu strašnou přezdívku.
Lenka Střelenka

|| 2. Kapitola

13. kapitola - Epilog12. kapitola - Podle rad11. kapitola - Nejdůležitější rozmluva mého života10. kapitola - Nejlepší kamarádka9. kapitola - Znovuobnovení BA?8. kapitola - Vánoční úniky7. kapitola - Předvečer Štědrého Dne6. kapitola - Překvapení5. kapitola - Pocit viny4. kapitola - Moje maska3. kapitola - Za pokus nic nedám...2. kapitola - Deník ?1. kapitola - Prolog