I já mám city... - 1. Prolog

1. kapitola
Prolog


Na okenní sklo, které zamlžoval něčí přerývavý dech, se lehce jako jarní deštík sneslo několik stříbřitých slz. Ty se následně vydaly na pouť svými mokrými cestičkami po celé skleněné okenní tabuli níže a níže. Až nakonec se zlehka dotkly hrubé černé látky a vpily se do ní. Dívka, jež seděla na parapetu, se náhle prudce oklepala, až se jí světlé vlasy naježily. Poté znovu, neklidně a nepokojně, vydechla.
Spala, její spánek byl sice velmi slabý, ale spala. A byla za to velmi ráda, za to, že spí, že se jí vůbec podařilo usnout. Jedině ty hodiny, během kterých mohla nerušeně klimbat, jí poskytovaly alespoň částečnou úlevu. Jedině tehdy mohla alespoň na pár chvil zapomenout na své starosti. Třebas jen do doby, něž se dostaví její sny. Ale mohla zapomenout. Na své potíže, na strasti, kterými již musela projít, na nechápavý postoj okolí vůči sobě. Mohla vymazat z hlavy posměšné pohledy i starostlivé vrásky svého otce. Alespoň na chvíli. Na tolik drahocennou chvíli...
Ze všech jejích spolužáků si o ní možná jen málokterý myslel, že je tolik melancholicky založená a citlivá. A nejspíš vůbec nikdo nemohl typovat, že častokrát trpí nespavostí a nemůže se zbavit vzpomínek, ale i současných výjevů ze svého života.
A přesto taková byla. Její vnitřek nebyl lhostejný, tichý, zamlklý, nevnímavý, podivný a natolik se odlišující od ostatních. Možná tak působil navenek - ale její duše se tak nechovala.
Narodila se jako úplně normální dívka, Takovou, jaká je nyní, z ní udělal její nemilosrdný osud. Častokrát se za to nesnášela, mnohokrát již se chtěla násilím měnit. Ale marně. Osudu se nedá změnit a jí zřejmě nemělo být souzeno žít obyčejně jako každý jiný člověk.
Znovu mimoděk vzdechla ze spaní a po tváří se jí rozutekla nová trpká slza smutku.
"Lenko, vstávej už konečně!"
Nemilosrdně nepříjemný hlas spolužačky probudil Lenku z její krajiny snů. I když, možná bychom spíš měli říci nočních můr.
Sama nevěděla, zda má být ráda či ne. Na jednu stranu mohla utéci tomu, co ji pronásledovalo ve spánku, na druhou stranu jí ale den donutil začít čelit všemu novému, co jí její život po dnešek nachystal. Znovu se bude muset vystavit nepříjemným narážkám některých osob z jejího okolí, bude muset znovu přemýšlet o tom, co ji tíží...
Své oči otevřela jen velmi neochotně. Matně se rozhlédla kolem sebe, nejprve zhlédla okolí jen velmi rozmazaně, až pak se její zrak přizpůsobil dennímu světlu a zaostřil.
Ráno nastalo již dávno. Ostatní dívky, které stejně jako Lenka bydlely v havraspárské ložnici šestého ročníku, se už dávno oblékly a právě se chystaly se společně vypravit na snídani. Na Lenku nečekaly, to by je nenapadlo ani v nejmenším. Proč taky?
Ospale vstala se protáhla, chystajíce se zvednout z místa, kde strávila dnešní noc, z okenního parapetu. Jenže se jí to nepovedlo, příliš se natáhla a zřejmě díky tomu ztratila na kratičký okamžik rovnováhu.
"Prásk!" Spadla z okenního parapetu a, jak dlouhá, tak široká, se natáhla na zemi.
"Au!" vyjekla. Ve skutečnosti měla chuť zařvat sakra, ale ovládla se. To se může stát jenom mě… Kdo kdy viděl někoho upadnout z parapetu?, pomyslela si a na náladě jí to rozhodně nepřidalo. No samozřejmě, ona je přeci ta pravá, kdo by měl z okna upadnout poprvé, že. Ona!
Z chodby zaslechla potlačované pochichtávání, které se bublavě roznášelo do všech okolních místností. Když zvedla hlavu, zatímco druhou rukou si třela bolestivě odřené koleno, spatřila většinu svých spolužaček, které ji samozřejmě pozorovaly. Smály se, smály se jí.
Naštvaně se urazila, přestože ji muselo být jasné už od samotného začátku tohohle vystoupení, že jí to k ničemu nebude. Měla chuť jim vstát všem těm slepicím říci úplně vše, co si o nich myslí. Vmést jim do tváře zpět všechna slova, která kdy použily proti ní. Chtěla jim vynadat za vše, co jí na nich vadilo. Ona přece taky musí před usnutím poslouchat to jejich věčné klevetění o všem a o ničem. Měly by k ní být shovívavé. Minimálně tolik, jako je ona k nim.
Jenže takové nebyly.
Proto se Lenka za vydatné pomoci veškeré své vůle znovu uklidnila, čímž potlačila nutkání se hlasitě rozkřičet. Ne, opravdu už neměla zapotřebí se tu nadále zesměšňovat, nechtěla jim znovu dát příležitost zranit její sebevědomí. Zbývalo jí zkrátka jenom předstírat, že je neslyší.
Zvedla se a kulhavě ušla několik kroků, kterými se dostala až ke své šatní skříni s oblečením. Vytáhla z ni svůj černý školní hábit, chvilku šmátrala v jeho kapse, než našla svou hůlku, a pak si s její pomocí vyspravila rozbité koleno.
Když znovu pozvedla hlavu, s radostí si uvědomila, že už je zase sama. Představení skončilo, dámy, napadlo ji jízlivě, dalo by se říci až tragicky. Smutně dosedla na svou postel a začala se soukat do svého hábitu. Možná až příliš prudce, málem totiž roztrhla jeho pravý rukáv. Ale kdo by se divil? Potřebovala si vybít svůj vztek, ulevit tomu napětí, co jí zevnitř svíralo a užíralo...
Mysl se jí mezitím samovolně ponořila zpět do noční temnoty. Tak hluboko, až to bolelo. Vše se jí zarývalo hluboko do srdce a zanechávalo v něm své stopy. Jako by byla prokleté.
Někdy nesnášela celý svět za to, co jí provedl. Zrovna jí, ne někomu jinému. Jí, protože ona byla předvolena nést těžké břímě svého osudu.
A nesnášela je, všechny ty posměvačné osůbky s dokonalým životem, které ji už dávno nebraly jako obyčejného člověka, nýbrž jako poloblázna. Napůl člověk, napůl omyl. Sama si tak občas připadala...

Lenka Střelenka. Nesnášela tuhle jejich přezdívku...

|| 2. Kapitola

13. Epilog12. Podle rad11. Nejdůležitější rozmluva mého života10. Nejlepší kamarádka9. Znovuobnovení BA8. Vánoční úniky7. Předvečer Štědrého Dne6. Překvapení5. Pocit viny4. Moje maska3. Za pokus nic nedám...2. Deník ?1. Prolog